Umberto Eco: Baudolino

„Hypatie, jsi bystrá, citlivá a důvtipná, dokážeš vést disputatio lépe než já, a to jsem studoval v Paříži, o Bohu ale takhle přede mnou mluvit nesmíš. On přece nemůže chtít zlo!“ „To bych řekla! Bůh, který by chtěl zlo, by byl opakem Boha.“ „Takže…?“ „Takže Bůh prostě objevil zlo v sobě, aniž je sám chtěl, jako temnou část sebe sama.“ „Bůh je přece ze všech nejdokonalejší!“ „Jistě, Baudolino, Bůh je to nejdokonalejší, co vůbec může existovat, jenže ty nevíš, jaká je to dřina, být dokonalý! A teď ti, Baudolino, povím, kdo je Bůh nebo co Bůh není.“ Nebála se vyslovit cokoliv. Řekla: „Bůh je Jediný, je do té míry dokonalý, že se nepodobá ničemu z toho, co je, a ničemu z toho, co není, nemůžeme jej popsat s pomocí své lidské inteligence, jako by to byl někdo, kdo se na tebe zlobí, jsi-li zlý, a kdo se o tebe stará, protože je sám hodný, jako by měl ústa, uši, tvář, křídla nebo jako by to byl duch, otec nebo syn, ani jako by byl zplozen sám sebou. O Jediném nemůžeš říct, že je nebo není, objímá všechno, je však ničím, můžeš jej pojmenovat pouze tím, čemu se nepodobá, protože je marné nazývat jej Dobro, Krása, Moudrost, Přívětivost, Moc či Spravedlnost. Bylo by to totéž jako říkat mu Medvěd, Pardál, Had, Drak nebo Pták Noh, protože ať řekneš cokoliv, neoznačíš ho tím. Bůh není tělo, není podoba, není tvar, nemá žádnou kvalitu ani kvantitu, tiži či lehkost, nevidí a neslyší, nezná nesoulad a vzrušení, není duše, inteligence, představivost, postoj, myšlenka, slovo, číslo, řád, velikost, není rovnost ani nerovnost, není čas ani věčnost, je vůle bez účelu. Chápej, Baudolino, Bůh je lampa bez plamene, plamen bez ohně, oheň bez tepla, Bůh je temné světlo, neslyšné burácení, slepý blesk, přejasná mlžina, paprsek svých vlastních temnot, kruh, který se roztahováním smršťuje do svého středu, osamocená mnohost, je… je…“ Chviličku váhala, hledala příklad, který by oba přesvědčil, ji jako učitelku a jeho jako žáka. „Je prostor, který není a v němž ty a já jsme jedno a totéž, jako dnešek v tomto čase, který neuplývá.“ Po líci jí přeběhl sotva znatelný plamen. Odmlčela se, vyděšena tím nevhodným příkladem, je však možné považovat za nevhodný každý příspěvek do seznamu nevhodností? Baudolino cítil, že týž plamen mu vyšlehl v hrudi, obával se však jejích rozpaků, a tak znehybněl, aby ani hnutím svalu v tváři nedal najevo, co mu v hrudi vyvádí srdce, ovládl se, aby se mu nezachvěl hlas, a s neochvějností teologa se jí zeptal: „Ale co potom stvoření? Co zlo?“ Hypatii se vrátila do tváří narůžovělá pobledlost a řekla: „Pak se ale Jediný, díky tomu, že

jakou radostí se nabízí hmyzu, jenž saje jeho šťávy. Není to snad krásné?“ „Je to krásné, na mou duši. Jenže právě: není krásné, že to je krásné? Není právě to Boží zázrak?“ „Baudolino, zítra na úsvitu bude tento květ po smrti, za dva dny shnije. Pojď se mnou.“ Odvedla ho do mlází a tam mu ukázala houbu s červeným kloboukem posetým žlutými stříkanci. „Je krásná?“ zeptala se ho. „Je.“ „Je jedovatá. Kdo ji ochutná, zemře. Připadá ti snad výtvor, v němž číhá smrt, jako něco dokonalého? Víš, že i já budu jednou mrtvá a že i ze mě by byla jen mrtvá hmota, kdybych nebyla předurčena k vykoupení Boha?“ „K vykoupení Boha? Tomu nerozumím.“ „Nejsi přece křesťan, Baudolino, jako ty pndapetzimské zrůdy! Křesťané, kteří zabili Hypatii, věřili v kruté božstvo, které stvořilo svět a s ním i smrt a utrpení a také něco mnohem horšího než utrpení těla: zlo duše. Stvořené bytosti jsou s to nenávidět, zabíjet, ubližovat svým bližním. Nemyslíš si přece, že spravedlivý Bůh by svá dítka předurčil k takové bídě…“ „To všechno ale provádějí lidé nespravedliví a Bůh je za to trestá a dobré odměňuje spásou.“ „Proč je ale ten tvůj Bůh stvořil, jen aby je vystavil hrozbě zatracení?“ „Protože nejvyšším dobrem je právě svoboda konat buď dobro, nebo zlo, a aby mohl to dobro svým dítkám poskytnout, musí se Bůh smířit s tím, že některá jej budou zneužívat.“ „Proč by ale svoboda měla být dobro?“ „Protože když ji člověku vezmou, vsadí ho do okovů, nenechají ho dělat, co by chtěl, člověk trpí, a to znamená, že žít bez svobody je špatné a zlé.“ „Dokážeš otočit hlavu dozadu tak, aby sis viděl na záda? Můžeš tady v tom jezeře zůstat pod vodou až do večera a nevystrčit hlavu nad hladinu?“ zeptala se ho a smála se. „Nedokážu, kdybych se o to pokusil, zlomil bych si vaz a pod vodou bych zase nemohl dýchat. Bůh mě takto omezil, aby mi zabránil ublížit si.“ „Tím ale také říkáš, že některé ze svobod ti vzal pro tvé dobro, není tomu tak?“ „Vzal mi je, abych netrpěl.“ „Proč ti tedy ale ponechal svobodu volit mezi dobrem a zlem? Aby ti pak hrozilo, že budeš navěky trpět?“ „Bůh nás stvořil svobodnými v domnění, že budeme své svobody užívat správně. Pak ale došlo ke vzpouře andělů a ta přivedla na svět zlo, had uvedl v pokušení Evu a my všichni teď trpíme kvůli jejich prvotnímu hříchu. Bůh za to nemůže.“ „A kdo tedy podle tebe stvořil vzpurné anděly a hada?“ „Bůh, kdo jiný. Než se však vzbouřili, byli hodní čili takoví, jakými je stvořil.“ „Zlo tedy nestvořili oni?“ „Nestvořili, dopustili se jej, ale existovalo už předtím jako možnost vzepřít se Bohu.“ „Takže zlo stvořil Bůh, není-liž pravda?“

Došlo k dalším setkáním a rozhovorům. Hypatia mluvila a Baudolino netoužil po ničem jiném, než aby její učení bylo co nejobsáhlejší, její povídání aby nebralo konce a on jí mohl dál viset na rtech. Odpovídala na všechny jeho otázky s naprostou nevinností a ani jednou se nezačervenala, nic pro ni nepodléhalo zákazu, vše bylo čisté a nezkalené. Baudolino se konečně opovážil zeptat, jak je možné, že hypatie po tolika stoletích nevymřely, jak udržují svůj rod. Odpověděla, že na začátku každého ročního období Matka vybere několik hypatií, které by měly plodit, a odvede je k oplodňovatelům. O nich mu toho moc nepověděla. Nikdy je přirozeně neviděla na vlastní oči, neviděly je však ani hypatie, které byly k oplodňovacímu obřadu vybrány. Matka je v noci kamsi odvedla, vypily tam odvar, po němž byly opilé a jako omámené, došlo k oplodnění a vrátily se zpátky. O ty, které otěhotněly, se jejich družky staraly až do porodu, narodil-li se chlapec, odevzdaly jej oplodňovatelům, kteří z něho vychovali dalšího oplodňovatele, děvčátko naopak zůstalo s matkou a vyrůstalo jako hypatia. „Tělesně se spojit,“ řekla Baudolinovi Hypatia, „jako to dělají zvířata, co nemají duši, znamená jenom opakovat omyl stvoření. Hypatie odeslané k oplodňovatelům se tomuto ponižujícímu obřadu podrobují jen proto, abychom nevyhynuly a mohly svět z toho omylu vykoupit. Ty z nás, které oplodnění podstoupily, si z něj nic nepamatují, kdyby totiž nebyl vykonán jako oběť, došla by úhony naše apatia.“ „Co to má být, ta vaše apatia?“ „Stav, v němž hypatia žije a v němž žije ráda.“ „Proč by ale stvoření mělo být omyl?“ „Ale Baudolino,“ smála se naplněna nevinným údivem, „přece si nemyslíš, že svět je dokonalý! Podívej se třeba na tento květ, podívej se, jak křehký má stvol, podívej se, jak lehce se dá prorazit oko, které má veprostřed, podívej se na okvětní lístky, jsou jeden jak druhý, vytvářejí kalich, aby květ na úsvitu mohl zadržet rosu, podívej se, s

Nechtěl, aby otec zemřel, ale zároveň mu bylo jasné, že nechá-li ho zemřít, splní jen jeho přání a vůli. Uběhlo dalších pár dnů a stařičký Gagliaudo se scvrkl jako suchý kaštan, ztěžka dýchal, a odmítal dokonce už i víno. „Otče,“ říkal mu Baudolino, „chceš-li opravdu zemřít, smiř se s Pánem Bohem, a dostaneš se do ráje, který je jako palác kněze Jana. Pán Bůh tam bude usazen na velkém trůně nahoře ve věži a na opěradle trůnu budou dvě zlatá jablka a v každém z nich dva velikánské rubíny, co celou noc srší jiskrami. Opěrky pro paže budou ze smaragdu a k trůnu povede sedm schůdků a ty budou z onyxu, křišťálu, jaspisu, ametystu, sardonyxu, růžového achátu a chryzolitu. Kolem dokola budou stát sloupy z ryzího zlata. A nad trůnem budou poletovat andělé a sladce prozpěvovat…“ „A taky tam budou pobíhat ďáblové, co mě odtamtud vyženou kopanci do zadku, protože chlap jako já, co páchne hnojem, tam nemá co pohledávat a nebudou ho tam chtít. Kdybys radši mlčel.“ Pak znenadání otevřel oči dokořán a pokusil se na posteli posadit. Baudolino mu pomohl a zaslechl, jak si říká: „Panebože, konečně opravdu umírám, protože vidím ráj. Jak je tam krásně…“ „Co vidíš, otče?“ vzlykal Baudolino. „Je to tam jako v naší stáji, ale je krásně poklizená, a je tu i Rosina. A je tu také ta světice, co tě přivedla na svět, tvá matka…, teď mi ale, ženská nešťastná, okamžitě povíš, kam jsi dala vidle na hnůj…“ Gagliaudo říhl a miska mu vypadla z ruky. Zůstal ležet s očima dokořán, upřenýma do jeho nebeské maštale. Baudolino mu něžně přejel rukou po tváři, protože zmíněné věci teď už mohl vidět i se zavřenýma očima, a odešel podat přátelům do Alexandrie zprávu o tom, co se stalo.

„Otče,“ říkal mu Baudolino, „chceš-li opravdu zemřít, smiř se s Pánem Bohem, a dostaneš se do ráje, který je jako palác kněze Jana. Pán Bůh tam bude usazen na velkém trůně nahoře ve věži a na opěradle trůnu budou dvě zlatá jablka a v každém z nich dva velikánské rubíny, co celou noc srší jiskrami. Opěrky pro paže budou ze smaragdu a k trůnu povede sedm schůdků a ty budou z